Kdy byste věděli, co těmto hrůzným činům o kterých se postupem dozvíte, předcházelo, možná mě nebudete tak tvrdě soudit. Vše začalo jedné noci, kdy jsem šla z práce. Pozdě v noci. Temné, tmavé ulice, osvětlovali slabě poblykávající pouliční lampy, tu a tam někde se svítilo v okně, byla noc, lidé spali. Mně ujel mi noční spoj domů a další spoj jede až ráno. Takže mi nezbývalo než jít domů pěšky. Ani nevím, proč vzala jsem to jednou uličkou za starým kostelem. Přes den tam jsou takové malinké krámečky z veteší, taková malá zaflusaná ulička. Je to však zkratka. Nemusíte obcházet celé náměstí a jdete přímo. Ušetří vám to třeba osm minut. Uličku osvětlovala jen výloha malého krámku. Něco zarachotilo přede mnou. Trochu jsem znejistila. A přidala jsem do kroku. V tom z ničeho nic obrovské, oslepující světlo. Nešlo před tím světlem utéct. Rozprostřelo se do celého prostoru, malé temné uličky. Nemohla jsem před tím světlem nikam utéct. Jako kdyby mě to světlo svojí září drželo na místě, kde stojím. Najednou se ozval hlas. Byl to Boží hlas? Nevím, dodnes nevím, co to bylo za hlas, co na mě promluvil té noci. Nikdy jsem takový hlas neslyšela. Nebyl to hlas nikoho známého. Byl to hlas, který vás však donutil poslouchat a nepřerušovat jej. Zvláštně autoritativní, ale čistý. Ne zněl nebezpečně.
